Být vědomým
Je nádherné být vědomým, uvědomovat si že Jsem, prožívat radost, blahostav, klid i štěstí. Člověk se unáší na vlnách blaženosti a nic ho to nestojí. Je nádherné, že proto, aby člověk dosáhl tohoto stavu nepotřebuje nic a dokonce nikoho. ( I když každý tulák se občas zeptá na cestu.)
Je nádherné, že dosáhnout vědomí (bytí, osvícení, či být iniciován - zasvěcen nebo dosáhnout transcendence – je jedno jak to nazveme) netrvá dlouho. Jen jedna setina setiny sekundy a je to, vše je uvědomeno. To je krátké, že?
Není důležité, že je popsáno mnoho papíru, co všechno člověk musí udělat nebo kolik je vysloveno slov o tom, jak je to těžké. Není. Během jednoho okamžiku je člověk vědomý.
Dokonce jsou lidé kteří jsou plně, nebo částečně vědomí a neví o tom, že by patřili do této škatulky "Vědomých". Jednoduše jsou takoví jací jsou a vůbec nepřemýšlí o tom, co je to vědomí, zasvěcení či osvícení. Jsou přirození! Je to proto, že Být vědomý je naprosto přirozené a normální.
O cestu jak dosáhnout vědomého "Bytí" se zajímá jen ten, kdo má pocit, že mu něco schází. A já pocit ne-úplnosti měl s nějakými přestávkami 43 let.
Vědomí si bytí ti nikdo nedá
Vědomí si Bytí nikdo nikomu nemůže dát a ani sebrat. člověk prostě "JE"! Bytí patří každé bytosti a je jen věcí oka-mžiku jestli si je toho vědoma či nikoli. Lépe řečeno zaleží na tom v jaké mlze se ona bytost pohybuje. Pokud bytost není v mlze, pramálo záleží záleží jestli si je Bytí vědoma nebo ne, prostě JE. Bez mlhy se Bytí stává přirozenou samozřejmostí.
Proto nejde Bytí (Boha, spásu, pravdu...) najít, protože většinou hledáme v mlze a čím víc se snažíme mlhu rozhánět, stlačovat nebo předhánět, tím více se ztrácíme.
Je to tedy mlha, která člověku brání vidět se takový jaký je. Mlha denní všednosti, zvyků, návyků, odkoukaných a naučených schémat, představ a přání. Mlha představ a iluzí, falešných obrazů a snů. A přesto je to jednoduché. Hned teď, v tomto okamžiku si může člověk vše uvědomit.
Jak si uvědomovat sebe
Jak si uvědomovat sebe? Nejlépe začít s něčím malým. Třeba si začít uvědomovat jakýkoliv automatický pohyb. U pití čaje či kávy, jezení polévky či jiného jídla, umývání rukou, chůzi a dokonce i automatický pohyb při kouření. Tak je možné nezdravé kouření transformovat na zdravé učení, a kdo ví?, třeba adept pochopí proč kouří.
Stačí si jen uvědomit co člověk cítí v prstech, když drží šálek, co cítí v paži když šálek přibližuje k ústům. Cítit jak se teplo odrážející se od šálku přibližuje ke rtům, že na horním je cítit více a na spodním rtu méně, až se nakonec okraj šálku dotkne rtu a zajímavým pohybem zápěstí a prstů je vpuštěn proud teplého nápoje do úst. Tekutina proudí přes zuby a jazyk do krku... vyzkoušej to a uvidíš...
To je jeden z mnoha jednoduchých začátků, ale není to tématem tohoto příspěvku. Jednoduché techniky vnímání a cvičení koncentrace najdeš v rubrice Cvičení.
Podstatné je, že se člověk může stát vědomím ve vteřině. A najednou si uvědomuje, že Je.
Člověk JE vědomým ve vteřině.
Ohooo. Jaké zklamání (spíš stav neznalosti), v okamžiku kdy si člověk uvědomí Bytí, stane se vědomým, užívá si vše-soukromého krásného stavu a najednou někde zpoza rohu vystoupí generátor mlhy Mysl se svým kámošem Egem a pomyslí si: “Jsem vědomý, osvícený to je paráda“. Jenže, myslet, není totéž, co vědět!!!
Zatímco si člověk užívá o samotě, koncentrován do nitra ve své jeskyni, pohybem do prostředí formy, dostane se do kontaktu s jinými bytostmi a začne být konfrontován. Na tom není nic špatného, těžko uchylovat se někam do klausury. Každý poustevník musí ze své jeskyně jednou vyjít na Pouť. Protože právě konfrontace je tou hrou o kterou tu jde.
Protože se člověk právě teď "znovuzrodil" do vědomí bytí, je teprve batoletem bez zkušeností a kouká kdy ví a kdy si myslí i když mu je padesát let. Jako batole nově zkoumá vše kolem sebe, rostliny i nerosty, předměty i zvířectvo. Paráda, vše funguje. Propojení, odhalení, čistota.
A nejednou přijde zkouška pozornosti. A batole se ztratí. Nu což, začne brečet, pak si uvědomí, že brečí a je zpět.
A to je krásné a zábavné, zároveň paradoxní a k naštvání, čímž se kruh sebežravého hada uzavírá.
Bytí bez přípony
První, co se po znovuzrození objeví, lépe řečeno, co zmizí je stav útrap, samosoudů a sebelítosti. Najednou se utrpení rozplyne a nezbyde nic jiného něž Bytí bez přípony.
Chvíli tento stav zkoumám protože rozum nechce uvěřit jak je to jednoduché,. Koukám a koukám. Je to takové, jaké to je. Skvělé! Přijmu to a koukám dál. Vidím nový svět, zdá se, že je vše jiné. Nadšení, krása, úleva. Jenže!
Vidím, co jsem dřív přehlížel! Zbytečné neštěstí, utrpení, obavy nebo nedorozumění.
S vědomím je to jednoduché, stačí být přítomen a nedělat nic, to však neznamená, že se vysype veškeré smetí. Naopak, najednou je léty nahrabaná skládka viditelnější a začíná rezonovat s okolím. Postupně se začnou objevovat staré bolavé rány, a tak slyším, jak přítelkyně říká: "co je?, proč se tak blbě culíš?", občas utrousí, když se mé ego spojí s jejím: "Proč se směješ?, Ty se mi směješ?". Dřívější kamarádi nechápajíc změnu utrousí mezi řečí: „Seš divnej“, „ses zbláznil“, „seš zfetovanej?“
Hihi, přímé zkoušky jdou mimo mě někam do ztracena, ale nepočítám s bezelstnou přihrávkou do strany a tak bezelstně popíšu (jak mi schází slova) proč se tak culím, směju, chechtám. A najednou koukám, že se vynoří mesiášský komplex (ego převlečené za mnicha) a plavu v řece myšlenek a nevědomě Chytrolím 🙂
Takže ano, člověk je vědomým ve vteřině, ale paradoxně potřebuje nabrat zkušenosti, aby vědomým zůstal i v přítomnosti ostatních lidí, emočních těl a jejich zvyklostí, systémů a situacích. Někdy se stane, že mé ego vstoupí do někoho jiného jen proto, aby mě naštvalo a odvedlo mou pozornost a v ten okamžik si uvědomím, že právě proto se to děje, aby prostor vytvořil formu, stín odhalil tvar a tma zdůraznila světlo.
Přechod
Nazval jsem svou zkušenost tedy Přechod. (Nic v tom nehledej. Jen tak z hecu jsem si vytvořil formu.)
Paradoxně i když neexistuje čas, potřebuji trochu času na to, abych vědomí přijal jako samozřejmou normalitu a nadále mohl pozorovat odlesk zrcadla.
V Přechodu mám pocit, že chci být nevyrušován, tedy co nejvíce sám a plout na vlnách blaženosti, užívat si klidu, pohody a štěstí. Necítím potřebu nic hodnotit, vyjadřovat se k něčemu, reagovat. Spoustu situací mě rozesmává a vidím úžas, div, zvědavost i odmítnutí ve tvářích přátel.
Čas od času se otevřou rány a krvácí, jen je pozoruji a ony jako bublinky z bublifuku plynou až samy puknou a rozplynou se. V tu chvíli vím, že už nepřijdou.
Nemám ještě zkušenosti být konfrontován, tak se mi stane, že setkání s lidmi a jejich hodnocení mého stavu, mě jakoby ruší, přesto baví. Je to pro-středí, kde se připomíná ego a čas (minulost i budoucnost). Vkrade se a reaguje, až jsem kolikrát překvapen jak se tváří osvíceně, znale a sečtěle nebo ustrašeně i panicky.
Konfrontace
V přechodu je nejlepší být na pustém ostrově, jenže tam už zkušenosti zařizuje jiná forma či bytost! Mám tedy možnost pozorovat jinou džungli takovou jaká je a pomalu se dostat do zkušenosti Konfrontace.
Konfrontace je podstatou celé hry a branou do další fáze. Jde o sbírání zkušeností. Dívám se na "nový svět" a i když mi je přes 40 jsem jako batole, které ještě neví co pálí. Legrační je přeskakování mezi vědomím a nevědomím.
Zeptal se mě velmi blízký přítel: „ Hele, ten přechod a konfrontace, to jsou nějaké fáze vývoje? “
Ne nejsou! Je to jen snaha o popis toho, co cítím, vím a vidím. Neprobíhají nikterak postupně, probíhají teď, v jednom okamžiku současně.
